Benitka

Holky zdraví Chrty v nouzi!

Tak jaká je zatím ta nová dvatisícejedenáctka? :-)  Přemýšlím, co nového a nevídaného se v Benitkově za poslední dobu událo... O čem chci vlastně psát... Vrátím se v čase o nějaký jeden pátek a pár dní zpět, ještě na chvilku se podívejme zpátky do loňského roku :-)...

Rok se chýlil ke konci a my měli před sebou jeden úkol, který jsme si kdysi zadali a který se kvůli všemožným okolnostem zatím nepodařilo splnit a odškrtnout. Jak jistě z jednoho mého staršího vyprávění víte, naše malá milá greyečka Jessie, která je toho času s námi téměř (bez 4 dnů) 2 měsíce, měla v létě zlomenou levou zadní. Operovanou, sešroubovanou, poté to chvíli vypadalo, že nám Jessie přijede bez nožičky úplně, protože se do ní dostala infekce a vážně to prý bylo nahnuté. Jessie tou dobou pobývala u svého anděla strážného, u Jennifer, která vynaložila veškeré úsilí a prostředky k tomu, aby to dopadlo co nejlépe a protože Jennifer má snad nadpřirozené schopnosti (je to přeci anděl), Jessie se opravdu vzchopila a "kompletní" byla ready na cestu domů. Zhruba týden před odjezdem byla Jessie na poslední kontrole a zdálo se, že nebezpečí bylo opravdu zažehnáno. Dokonce si, šikula nenechavá, sama sundala bandáže. Nejspíš uznala, že už přišel ten pravý čas :-) Když jsme si Jess přebírali, byli jsme připraveni a odhodláni možnou znovu se rozvíjející infekci začít léčit, Jessie ale vyskočila čiperně z klece a už se tetelila a vrtěla a po infekci a zlomenině ani památky. Při druhém pohledu (za bíleho dne) už to vypadalo krapet jinak, Jesska kulhá, nožku hodně šetří, venku téměř celou procházku "strávila" na třech packách, čtvrtou nesla, jakoby jen pro případ nouze, vytaženou vysoko na (od kastrace úplně vyholeném) bříšku. Sama si vybírala terén, po kterém se jí chodí nejlépe, Jessie si krásně i sama reguluje délku procházek, zkrátka opravdu si to hlídá a dává veliký pozor. Jsou samozřejmě dny, kdy chodí "skvěle" a pak jsou jiné dny, kdy nožičku na zem sotva položí, těch je ale naštěstí o jeden Benitčin chlup míň :-) Obzvlášť výborně jí to běhá a skáče, když se jí před očima mihne zajíc nebo "venkovní" kočička :-) Naopak co nožičce velmi vadí, to jsou mrazy, které naštěstí netrvaly dlouho, ale i to málo moc příjemné nebylo, destička v noze nejspíš prochladla a dělalo to paseku, Jessienka nechtěla chodit, kňourala, skákala, tahala... Tohle vyřešila botička, kterou Jessce v zimě obouváme, nožka je v suchu, v teple a Jessie se může soustředit na důležitější věci >:-) Protože sice chování nožičky jsme bedlivě sledovali, nicméně dovnitř ani sebelepší lékař (a to máme doma dva) nevidí, rozhodli jsme se vzít Jess k veterináři a pořídit RTG snímek. Stejně jako u člověka, jakmile jednou je v těle cizí těleso, není  nikdy vyloučeno, že se jednoho dne nerozmyslí a nezačne mu komplikovat život... Naložili jsme obě holky (Benitku ze "zvykacích" důvodů, aby znala prostředí čekárny, ordinace, aby si pamatovala pana doktora a nespojovala si ho výhradně s ošetřovatelskými úkony) a vydali se na prohlídku, Benitka "hodná" jak andílek, to ona ze strachu většinou dělá, stojí na místě jak přikovaná, bez hnutí a téměř bez dechu, Jessie pořádně nervózní, kňourající, poskakující z místa na místo a nedočkavá :-) Obě byly ale šikulky, nožička různě ponatahovaná a ponastavovaná posléze trochu pobolívala, ale Jess se s tím poprala, je to totiž bojovnice :-) Na snímku jsme vlastně poprvé viděli, co všechno se tam dá najít a kde vůbec byl hlavní problém.  Bylo to tak, jak jsme zhruba tušili a v místě, které jsme podle velmi omezené (až téměř ztracené) funkce v metatarzofalangeálních kloubech (tedy kloubech mezi zánártními kůstkami a prvími články prstů) správně odhadli. Jessienky problém je tedy následující: destička+5šroubů na 2.metatarzu, těsně před bazí prvního falangu, hned vedle sousedí na 3. metatarzu s cerkláží (tj. fixace úlomků dvěma dráty a kličkou z ohebného drátu, která je uložena na povrchu kosti). Nožka tedy podle tohohle všeho musela být vážně "na kaši" a je obdivuhodné, jak to lékaři v Dublinu dokázali tak precizně dát dohromady! Z toho všeho také ale již poměrně jasně vyplynulo, že i přes všechny snahy Jessie nikdy nebude chodit lépe, než chodí teď ("na kachničku", jak tomu láskyplně říkáme), naopak, dle pana doktora je ZÁZRAK, že ta naše malá vůbec chodí! Chůze to ale není přirozená, tím, že funkce nártu je téměř ta tam, Jessie neodvíjí packu od země tak, jak by měla, ale bere to "oklikou", tedy přes kyčel, nožka je v permanentní zevní rotaci v kyčelním kloubu a tak na sebe nejspíše bolesti kyčlí, potažmo páteře, nenechají dlouho čekat, bohužel.  Jess je ale statečná a skotačí, seč může, běhá, skáče, "loví" (na vodítku v představě), hraje si, zkrátka normálně funguje, jen mě pohled na ní občas trochu bere u srdce, je smutné, že takhle mladá úžasná holčička už nikdy nebude stoprocentně fit.  Vím, že v té její anabázi je tohle "drobnost", ale pořád si říkám, přece nic není nemožné a v medicíně se dějou i těžko uvěřitelné věci, tak snad s troškou fyzia a rozumné péče by se nám přece jen nějaké to malé zlepšeníčko podařit mohlo :-) 

O den později, tedy na Silvestra, jsme byli v očekáváni znova. Co se u nás tak asi bude dít... Pejsky jsme dřív doma neměli, jen tři kočičáky a ti silvestrovským oslavám a bujarému veselí zrovna dvakrát neholdujou (jde vidět, že jsou naši:-D), většinou Silvestr trávili doposud tak, že si každý jeden vybral svůj úkryt a tam se na pět hodin před a hodinu po půlnoci zabydlel. Znovu jsme je tedy slavnostně spatřili až v novém roce :-) S holkama jsme tak nějak zkusmo odhadovali, co se bude dít. Kdysi v poli na procházce, někdy v půli listopadu, někdo někde vystřelil a Jessienky reakce byla velmi překvapivá, na jinak tak suverénního pejska, jakým se zdála (oproti Beni) být, zřejmě nám tak Jessie poodkryla nějaké ty střípky své minulosti (a že by objasnila původ kulovité jízvy na pravém boku?). Benitku střelba dosud nechávala relativně klidnou, párkrát jsme byli na procházce nedaleko střelnice a k našemu nemalému překvapení Benitka nehla ani brvou :-) Ale jak jsem psala minule, naše domněnky bývají zpravidla holkama rozmetány na kousičky a nikdy nechybí moment překvapení :-) Dali jsme hlavy (slovy dvě) dohromady a koumaly, jak bude nejlepší holkám "nastavit" silvestrovský režim...  Obzvlášť tedy kvůli nedočkavcům, co považujou za nutné odpalovat dělobuchy již několik dní předem. Vzaly jsme tak Beni a Jess na procházku o něco dřív, v blažené nevědomosti, že "dřív" je vlastně už  "pozdě". Po prvních asi deseti metrech první rána (kapitána) a bleskový Jessienčin úprk zpět k domovním dveřím, smrtelný třes, hrůza v očích, strach... Jessie tak, jak ji neznáme... Marný pokus přimět Jess vyčurat se alespoň na zahradě už jsme se rozhodly neopakovat a nechaly jsme Jessie být. Ne však v tmavém koutě, jak si sama vybrala, ale z tmavého koutu jsme udělali prosvětlenou místnost, kde jsme sem tam šířili velmi dobrou náladu, klid a naprostou spokojenost :-)) Samozřejmě, všechno to bylo předem vykalkulované, chtěli jsme tak Jessie přesvědčit, že všechno je v naprostém pořádku a vlastně vůbec nic se neděje! Nějak jsme tu hrůzu tedy překonali, Jessie i se všemi kočičáky s námi v pokoji na posteli v peřinách, nikdo se neschovával, nikdo nikam neutíkal... Asi se nám ta domácí pohoda vážně povedla :-) A ptáte se, jak to bylo s Beni? Jak to ta naše utrápená galga zvládla? SKVĚLE :-) Ležela vykulená v polštářích s hlavou někde pod postelí a při (zhruba) každé dvacáté ráně jen střihla ušima :-) Nervózní byla jedině z toho, že jsme se celý večer tak po různu hemžili po domě a to Beni nerada, nejraději nás má všechny na jednom místě a přesně spočítané :-) Pak má situaci pod kontrolou a leží v peřínách jak královna ze Sáby :-)

Občas si tak říkám, že by to už bylo ok? Že bychom to dokázali :-)?... Ale nenechám se takovými momenty ukonejšit, však ono mě zas něco vyvede z omylu :-)))) Nebo že by ne??? :-)

http://picasaweb.google.com/barinkova.lenka/ChrtiHolcicky?authkey=Gv1sRgCL3RyrHBjKSbNA#