Ani nevím kde začít.....tenhle příběh je pořád stejně reálný a plný emocí jako se začal psát před pěti týdny...To co občas píše sám život je totálně nepochopitelné tak moc, že i veterinář kroutí hlavou skoro jako sova, téměř dookola...

Náš příběh ponese spoustu emocí, kdyby se mě kdokoli zeptal na jednoduchou specifikaci, řeknu, že to byl velký ZÁRAK!!!! Teď už se jdu rozepsat pěkně od začátku ať Vás dlouho nenapínáme :-)

Ciryl měl v létě cca 14 dnů, kdy moc nejedl, říkaly jsme si, že je to třeba z horka.....potom začal normálně pomalu přibírat a nezhubl nijak extrémně...cca kilo...asi pět týdnů zpátky to začalo znovu, ale extrémně, v té době jsem ještě jezdila do práce do Mariánských Lázních, pracuji jako servírka, takže dělám krátký/dlouhý týden mimo domov, zatímco Ciryl je u mojí mamky v Žatci spolu s dcerou, Ciryl začal doslova mizet před očima, když jsem ho viděla po dvou dnech kdy jsem byla pryč, vypadal hrozně, bez nálady, jedl míň než obvykle, úterý ráno jsme si to jeli na veterinu, protože to už nejedl Ciryl vůbec, po krevním rozboru jsme zjistili, že je mírně anemický a pro jistotu jsme dělali sono břicha, přisli jsme na to, že má nádor na slezině a měli jsme se ukázat v pátek, samozřejmě sotva jsem doma zavřela dveře, sestra se mě ptá, co se tedy děje? Přiznám se, většinou beru věci hodně s nadhedem ale v tu chvíli jsem vysypala v jedné větě odpověď a rozbrečela se, rychle jsem se musela posbírat, za hodinu měla přijít dcera ze školy, má deset roků, samozřejmě i ona má Ciryla moc ráda a musela jsem se trochu připravit na její otázky, sedla jsem k počítači a četla o slezině a její funkci, protože paní doktorku jsem v tom šoku poslouchala možná napůl, v pátek nám pan doktor udělal znovu sono a dostal hormonální injekci na podporu chuti k jídlu a antibiotika....sobotu a neděli odpoledne jedl cca čtyřikrát a v pondělí jsem ho vezla na operaci.......mezitím jsem mrkla na internet skrz práci, potřebovala jsem se okamžitě přemístit pracovně do Žatce, abych po operaci byla co nejvíc doma, moje mama vidí krev a je jí prostě špatně, no každý máme něco.....navíc jsem doma jediná kdo Ciryla bez problémů unese kdyby něco a navíc jen já mam auto a k veterináři dojíždíme....domluvila si schůzku tady v restauraci kde sháněli personál, kde jsme se domluvili, zajela do staré práce se domluvit na výpovědi, všechno neskutečně klaplo. Ráno jsem odvezla Ciryla na operaci a šla na chvíli spát, protože jsem projezdila víkend a vyřizovala...kolem jedné mi zazvonil telefon, volal vet, že Ciryl je po operaci a následovala jeho otázka....Kdy jste doma měli špízy? V tu chvíli mi bleskla hlavou situace stará dva roky, musela jsem na rychlo odjet z domu a na lince jsem nechala vinnou klobásu, smotanou do šneků a v nich byli nerezové jehli, Ciryl zůstal doma, samozřejmě si moc pochutnal a já nejdřív hledala jehli po celém bytě, potom volala na veterinu, tenkrát mě veterinář moc uklidňoval, že to určitě nemůže spolknout a pokud nebude mít krev ve stolici a nebude zvracet, je všechno v pořádku.....kdybych tenkrát poslechla svůj vlastní instinkt, nepsala bych dneska tento neuvěřitelný příběh.....dva roky s deseticentimetrovou jehlou v břiše, bez jakýchkoli příznaků.....jehla byla zapíchlá přes žaludek do sleziny, kde obrostla tkání......Ciryl zůstal hospitalizovaný dva dny, kvůli perforaci žaludku, velkému zánětu podbřisnice....ve středu když jsem si ho vyzvedávala, měl zavázanou přední nohu, vytrhl si totiž kanilu a dostal zánět, prý je to docela běžné, pan doktor mi ještě vysvětloval jak probíhala operace, že dostal transfůzi, má špatnou imunitu a dalsí....za týden jse sundaly bandáž z nohy, noha byla pořád oteklá ke kolennímu kloubu, celá byla jeden velký hematom, nejspíš měl slabé žilní stěny, pan doktor ho zkusil štípnout do meziprstí a nic, žádná reakce v noze....domluvili jsme se, že dáme noze týden, jinak bude muset nejspíš pryč, říkám okey, téměř bez váhání a hlavou mi běží tisic myšlenek, doma jsem to oznámila, zcela typická odpoveď, jak bude chodit atd.... hodinové debaty....nakonec mi to večer nedalo a nohu jsem odbandážovala....byla na první dotek studená, chvíli jsem přemýšlela, protože nápad pana doktora dát ji do teplé vody se mi nezdál(voda,bakterie,snížená imunita), no nic, napadl mě fén, fungovalo to, krvavý otok pomalu mizel, byla vidět i reakce pohnutím, přikládala jsem vitamínové zábaly z olejů(E,D,A), noha vypadala slibně...akorát zůstal velký hematom ze zadní strany, ale na nohu začal dokonce i chodit, jenže mezitim co jsme sundaly bandáž z druhé nohy, Ciryl si hned po operaci pokousal u drápu na zadní noze, na další kontrole už jsme tomu říkali nekróza a při další kontrole nám doslova ze zadní nohy upadl celý drap i s kouskem lůžka, doslova hned po opíchnuti vet amputoval část prstu, aby nekróza nepostupovala dál a rána se začistila, domluvili jsme se a to byl pátek že prst se doupraví při celkové anestezii, pri odebrání přední nohy, začala totiž smrdět a ze zadní strany po odstranění kousku kůže to doslova vypadala jako sušené maso i když na první pohled začala fungovat....

Měla jsem celý víkend na přemýšlení, nechtělo se mi vzdávat boj o nohu, odmítala jsem se s tím prostě smířit, cítila jsem naprostou bezmoc, napsala jsem přes Facebook do skupiny Galgo v Nouzi, zda nemá někdo zkušenosti z nekrózou, zda se dá léčit, jak a co, dostali se mi nějaké odpovědi, nakonec jsem se domluvila na jednom telefonátu....tak nějak mě to uklidnilo, ale nastali další otázky.....večer jsem to konzultovala ještě se svojí kamarádkou, která něco o medicíně taky ví......musela jsem se přes víkend rozhodnout, i když jsem měla na pondělí stanovený termín operace, měla jsem pořád možnost řict ne, bylo mi to tak nabídnuto.....Je hrozně těžké udělat rozhodnutí za někoho jiného, byť je to pes, pro mě osobně je to člen rodiny, stejně jako moje dcera, mamka, sestra....od spousty lidí jsem celou tu dobu slyšela hodně negativ, proč nenechám prostě psa uspat, proč to dělám.....dokonce i vet mi řekl, že je ještě jedna možnost a tou je eutanázie, tahle možnost mě popravdě ani nenapadla, život je pro mě svatým stejně jako rodina a když už jsem si prošla tím vším, že jsme ho celá rodina hlídala, aby se nekousal, převazovali ho, co tři hodiny mu dávame jíst a paní doktorka si ze mě dokonce dělala legraci, že bych s Cirylem měla jít na mateřskou, dokonce jsem ho po první operaci krmila stříkačkou a když poprvé jedl sám, brečela jsem jak malá holka, když vidím tolik života v jeho očích, proč to vzdát?

Nakonec jsem se po dvou dnech přemýšlení rozhodla, nebudu riskovat další možnou léčbou postoupení nekrózi dál, nebo infekce, při jeho slabé imunitě, budu se snažit spolu s vetem zachránit zadní nohu a v pondělí jsem Ciryla odvezla na amputaci přední končetiny.

Ve středu jsem ho přivezla z operace a musela jsem do práce....kolem druhé mi volá mamka, že pes strašně vije, že je u nás na návštěvě sousedka, která je vet v důchodu, prý má pes strašné bolesti a kdyby byl její necha ho utratit, ptám se mamky, byl venku čůrat....prý ne, nechce stát na nohou, říkám ,,no samozřejmě musíš pomalu a nic ho nebolí, dostal injekci proti bolesti,,.....konec telefonu, jdu se za šéfem domluvit jestli můžu na půl hodiny, že je to vyjimečně...okey...dojedu domů, mamka stoji nad psem i se sousedkou jak sudičky...říkám psovi, tak co je tady? Zkusím ho postavit a jak ho beru do ruk, na zadní noze ho bolí píchnutá injekce....jít se mu nechce, tak do ruk, výtahu a ven....pes domů, říkám nikam, jdeš se vyčůrat, znovu do ruk a odnesla jsem ho o dvacet metrů dál, nakonec po cestě zpátky zastavil a vyčůral se.....sousedka nás potká a říká, Vy jste pedant, říkám, on se Vám celou dobu snažil vysvětlit, že do postele fakt čůrat nebude :-) Odjela jsem do práce a pes spokojeně usnul.

Teď už jsme tři týdny po druhé operaci....Ciryl se má k světu, normalně skáče, zase žebrá jídlo, ještě ho sice nekrade, ale to tuším také přijde :-) po druhé operaci před třemi týdny jsme měli 18 kilo, dneska jsme se vážili a máme neuvěřitelných 21,5kilo....

PS : prosím neplačte, my jsme zažili na vlastní kůži jak moc velké zázraky se dokážou stát skutečností.... každý den oslavujeme život kondiční procházkou, které postupně prodlužujeme....Přejeme všem dlouhým nosům krásné Vánoce, plné radosti, rodinného setkání, lásky, klidu a míru a především ZDRAVÍ

Samozřejmě bych tímto chtěla poděkovat vetům a sestřičkám v Postoloprtech, mojí celé rodině, za to, že mě podržely a já mohla držet teď už našeho trojnohého Ciryla ;-)

Ještě jedna věc, tak trochu s velkou nadsázkou....dcera se mě ptala co má říct kamarádům ve škole .....nenapadlo mě nic lepšího, než říct "No řekni, že čtyřnohého psa má každý a že maminka má ráda vždycky všechno originální."

I když vypadá na první dojem, že jsme prohráli, já vím, že jsme zvítězili a pro mě je šampión zcela jasný....každý večer se mnou chodí spát a dává víc lásky, než většina lidí, nebojím se říct, že je to můj nejlepší přítel a to by pes měl vlastně být!