Life of Sven

Ahoj, zdravím všechny nosaté a nohate kolegyně a kolegy. Dneska jsem totiž ve svém novém domově právě dva měsíce, tak se chci podělit o nějaké ty zážitky. Každé ráno se venčím na náměstí s velkým kostelem, kde mám spoustu kámošů a kámošek. Nejvíc miluju béžovou amstafku, která je ještě štěně a s níž děláme... asi bych to nazval wrestlingem. Ona je fakt úžasná a nebojí se mě (narozdíl od yorkshierů, pudlíků a pražských krysaříků v pestrých svetrech s norskými vzory). Pak je tam peruánský naháč, jehož podezírám, že mě tajně miluje, vydává takové něžné zvuky, když mne vidí.
Doma se většinou intenzivně věnuji gaučingu a tréninku na gaučing, je to dřina, to mi věřte. Přes den je to super,
dvounožci jsou v práci, jak říkají, tak mám dostatek času tento sport důkladně rozvíjet... o víkendu jsou ale doma a občas mě dost ruší, takže ostentativně vzdychám, otáčím se k nim zády a když mě chtějí drbat, zaujmu pozici "mrtvá labuť". Jinak jsou ale víkendy super, protože buďto jedem autem na venkov, kde mám kamarádku - vořešici Risu. Je to žárlivá mrška, ale já ji jednou ukecám, aby na mě ty zuby přestala cenit, uvidíte! A když nejedeme na venkov, berou mě dvojnožci do Vysočan na psí hřiště. Minule to bylo doslova extrovní, potkal jsem tam Bruna, faraona. Konečně mi někdo stačil, přátelé!!
Musím přiznat, že nemám rád, když dvounožci chodí večer ven beze mne. To se pak nudím a šmejdím... a občas něco zatáhnu do pelechu a když to dobře voní nebo chutná, tak to i drobet požvejkám. A pak teda musím zaujmout pozici "k smrti raněná laň" a nasadit nejubožejší pohled č. 5, protože oni mě, věřte tomu, nebo ne, vždycky vyhubujou. Zrovna včera jsem si prohlížel nějaké rodinné fotky a tuhle zase kilový pytel slunečnicových semen pro ptáčky. Ten jsem si prohlédl tak důkladně, že byli dvounožci na omdlení a ještě týden ze všecho vysypávali slunečnici... no nic. Stane se.
Miluju plyšáky, resp jejich obsah. A taky jim vykusuju oči, takže se dvounožci smějou, že to u nás vypadá jak v japonském hororu - všechna plyšová zvířata nemají tvář a postupně ani vnitřek.
Taky mám takový míček, do něj mi strkají dobrůtky, naučil jsem se ho kutálet packou tak, že z něj ty mňamky padají, tak je pak samozřejmě všechny slupnu.
Umím sednout, lehnout, na místo, podat pac, udělat hop, k noze... jen na psím hřišti předstírám kompletní hluchotu a ztrátu paměti, ale dvounožci nějak nechtějí polevit ve výcviku, tak občas i přijdu, většinou za úplatu teda.
V bytě s námi žijou dva gekončíci noční a ti žerou cvrčky. Když nějaký uteče, tak ho honím a hraju si s ním jak kočka.
Tak já si jdu lehnout, zanedbávám gaučing! Mějte se krásně a dělejte svým dvounožcům radost tak jako já.
Sven