Čím víc se blíží datum příjezdu pejsků, tím více přemýšlím nad tím, jestli to vůbec zvládnu nebo jestli mé rozhodnutí nebylo unáhlené. Také mě napadají myšlenky, jestli je správné, že jsem si vybrala pejska, který nebyl v akutních ...A dost ! Musím si několikrát vynadat a začít opět reálně přemýšlet. Nemůžu zachránit celý svět. Ale mohu pro to něco udělat. Mohu jednomu pejskovi dopřát plnohodnotný zbytek života, který si určitě zaslouží. Konkrétně Woody - nemůže za to, že se narodil v Irsku a že byl vybrán jako pes na lov, ale nezdál se jim dost dobrý, tak ho umístili do tzv. stanice smrti, kde mají šanci na nový život 5 dní, pak je utratí (spíš zabijí...). Naštěstí se ho ujala Jennifer (které si neskutečně vážím za to, co pro pejsky dělá! Děkuji !!! ), u které sdílel s dalšími pejsky přechodný domov.

Bydlím sama v novém městě a mám novou práci. Měla bych si vybrat pejska, kterého zvládnu. Nemohu si ho/jí přece vybrat podle toho, jak vypadá. Proto se dívám na věk. Myslím si, že u mladých pejsků je ještě velká pravděpodobnost, že se budou dobře aklimatizovat a snad se rychle naučí i základním povelům.  Proto se vyvoleným stal právě Woody, kterému je rok.

Konečně přišel den D, který padl na pátek 12.11.2010. S mojí sestřičkou Romčou vyrážíme směr Vanovice, nedaleko Brna, kde se budou pejsci předávat. Přijíždíme o pár minut později, než byl předpokládaný sraz. Nadhazujeme si otázku, co když už tam pejsci budou a my jedeme pozdě a Woody bude smutný, že ho nikdo nechce, že ani pro něj nedokážeme přijet včas ... Ale vše bylo jinak. Pesani přijeli asi až za 3,5h , takže jsme se my, nedočkaví páníčci, mohli vzájemně seznámit a  popovídat si.

Je to tady, telefon zvoní a dozvídáme se informaci, že už jsou u kostela. Nezapomenout obojek, vodítko a pamlsky. Venku je tma a prší. Ale všichni oddaně čekáme venku. Vrata se otevírají a do dvora vjíždí očekávané auto, plné našich budoucích miláčků. Po chvíli začíná předávání. Najednou slyším, že první volají Woodyho jméno, což je informace pro mě, že si ho mám převzít. Tereysce podávám obojek a mezitím ho hadím. Třese se, bojí se. Co jsem čekala, že mi padne do náruče? To jistě ne. Je nádherný! Vypadá přesně jako na fotkách, i když je o trošku menší, než jsem myslela. V hlavě mi prolétne milion otázek, na které si ani nestíhám odpovědět. Odvádím Woodyho na dvůr, aby se vyčůral a hlavně, abychom udělali místo dalším pejskům. Hladím ho, nemohu se na něj přestat dívat. Chce se mi brečet štěstím a zároveň si přeji, aby se už přestal bát, aby už věděl, že je v bezpečí. Krmím ho granulemi. Ty mu chutnají. Rozkoukává se rychle. Dokonce mu chutnají i pamlsky určené jiným pejskům. Je to lump nenažranej J . Ještě převzít pas a smlouvu, pózovaní pro společnou fotku pro Paws a pomalu se vydáváme na cestu domů. Woody si určitě říká, kam mě to zase vezou. Ale i tak poslušně skočí na zadní sedačku, lehá si vedle mě, zavírá oči, usíná. Je moc hodný ! To jsme nečekaly. Woody nám dal svým zrychleným dechem najevo, že by si rád odskočil. Tak po cestě několikrát stavíme. A konečně ve čtvrt na pět ráno Romča vypíná motor. Jsme na místě. Woody, tady je teď tvůj nový domov. Ještě první loužička ve svém a hurá do postele.

Ani se nepokoušíme o jízdu výtahem, rovnou zamíříme ke schodům a pomalu stoupáme do šestého patra. Otevírám byt. Woody pomalu a nejistě vstoupí a začíná si prohlížet každý kout. Svůj pelíšek poznal rychle. Hned se do něj uvelebil a začal si hrát. Ano, po tak dlouhé, úmorné cestě z Irska, která trvala několik dní, si náš Wooďas začal hrát J Žádné spaní se nekonalo. Místo toho si házel míčkem, který hned chytal za doprovodu hlasitého dupání. To musejí mít sousedi pod náma radost, napadlo mě. Ale co, hlavně že je náš miláček veselej. Ale měli by jste ho vidět, když mu v tlamě poprvé zapískala hračka. Úplně ztuhnul, poklekl v kolenou  (div se nepokakal) a divil se, co se děje. To bylo hodně srandovní. Zkouší to znovu a znovu. Teď už se mu to i líbí, že někdy není k zastavení. Píská a píská, že si občas říkám, že ho ještě nebolí huba J Po nějaké hodince je už opravdu čas jít spát. Nepředpokládáme, že zůstane na pelíšku vedle v místnosti sám, proto mu dáváme k naší posteli deku. Ale je tady další problém, chce k nám na postel. Ale já se zařekla (naivně), že na posteli spát nebude. Proto si lehám k němu dolů a usínáme. S Romčou máme rozdělené venčení. Chodíme s ním skoro každou hodinku až dvě. Je na něm vidět, že se mu venku líbí. Rád prozkoumává nové cesty, hrne se ke všem pejskům i lidem. Je velice kontaktní. Uchvácen je z rybníka za barákem. Asi takovou vodní plochu nikdy neviděl. Možná mu to připadá jako veeeelikánská miska s vodou. Kdo ví. Dlouze na něj kouká, jde blíž. Ale na samý břeh se neodváží. Při další procházce mě dobrovolně táhne na přilehlou písečnou pláž a odváží se jít zas o krůček blíž k vodě. Je statečný, je na něm vidět, že svůj ostych chce překonat. To samé s výtahem. Několikrát jsme mu otevřely dveře u výtahu, jen jsme se do nich společně podívali a zase šli pěšky nahoru. Woody už byl z toho šlapání nahoru unaven, my zpocený až na zadku (když co hodinu chodíte nahoru a dolů). Tak jsme si přály, aby už poznal, že ta stísněná krabice, co vydává ty divné zvuky, že je vlastně fajn. Párkrát jsme ho po dlouhém přemlouvání a lákání na granulky do výtahu přece jen dostaly, ale to jsme musely jít všichni tři. Tak se to opakovalo několik dní. Přivolat výtah, podívat se do něj a jít po schodech dolů. Vyvenčit se, přivolat výtah, zkontrolovat ho a pomalu stoupat domů. Někdy jsme ho chtěly i ošidit, že prostě prohlídka výtahu nebude, ale neee, Woody se zašprajcl, nehnul se z místa, dokud se nepodíval do výtahu. Bylo na něm zase vidět, že ten strach chce překonat. A hle, po týdnu nastoupil do výtahu, jako že je to normálka. To bylo neuvěřitelný. Takže za každé nastoupení do výtahu dostává zaslouženou odměnu. A proto možná také už nechce chodit po schodech. To mi připomíná, že odměny dostává za každé čůrání a kakaní venku. Loužičku doma udělal jen asi třikrát (ve chvíli, kdy píšu tento blog, jsme si na chvíli odskočili o patro výš k sousedce na návštěvu, aby si Woody pohrál se stejně starou vořešicí Ginou a co se nestalo, loužička ). Je to šikulka. Užívá si návštěv, všech hraček (a to doslova - včera si lehl do pelíšku a postupně vystřídal všechny hračky, snad aby jim nebylo líto, že si s nimi nehraje tak, jako s novým míčkem) a dokonce už i lenošení na posteli a sedačce. Ale pořád ví, kde je jeho pelíšek. A na co nesmím zapomenout, miluje žrádlo. Ten by snad snědl i selku s celým trakařem. Ale jeho chuť něco žrát je tak silná, že v naší nepozornosti tahal odpadky z koše nebo vyndával plastové kelímky ze dřezu. Takže nastala radikální změna. Všechny koše jsou schované ve skříňce a mě to donutilo, abych měla stále umyté nádobí J .

Velikým společným zážitkem jsou procházky mezi poli. Tam je Woody jak v jiném světě. Hlídá všechno, kde se co šustne. Vzpřímeně s ouškama nahoru ( a že to umí) poskakuje po cestě, nic mu neunikne (naštěstí neviděl tu bílou kočku, co se schovala ve valu u cesty. Ale psssst, to mu ale neříkejte!). Bedlivě pozoruje ptáky na obloze, možná se z nás i časem stanou amatérští ornitologové J . Ale co opravdu neuniklo nikomu, byl jezevčík pelášející po horizontu. To se ve Woodym probudily lovecké pudy. Kňučel, poskakoval na místě, kroutil se. Ale nejhorší bylo, že nevnímal. Prostě vypnul, zaměřil se na kořist a člověk mluvil jak do dubu. Takže naprosto rozumím tomu, že kdyby byl puštěný, tak se ho člověk ani nedovolá.  Jezevčík zmizel, my se uklidnili a co se nestalo. Ten malý neposeda běžel zase zpátky. Kéž by Wooďas věděl, že to byl také jen pejsek. Kterého kdyby potkal za barákem, tak by byli nejlepší kámoši.

Závěrem bych chtěla říci snad jen to, že moc děkuji všem z Chrtů v nouzi, protože díky nim mám doma svého věrného miláčka. Woody byl určitě dobrá volba, pro mě, jakožto pro chrtího začátečníka. Je to úžasňák :*

P.S. Zítra, v den, kdy chci vložit na CHvN tento blog, bude Woody poprvé sám doma, zatímco já budu v práci trnout hrůzou, jak to zvládá. Tak nám držte tlapky ;)