Čekání na naši čtyřnohou radost i starost bylo dlouhé a nekonečné. Jelikož jsme si Coana vybrali pár dní před příjezdem jednoho transportu a na něj už bylo pozdě, museli jsme čekat téměř dva měsíce. Už na fotkách nám připadal hrozně smutný a odevzdaný osudu a to jsme chtěli změnit. Možná to byly přehnané ambice, ale nakonec jsme se rozhodli do toho jít.
Když jsme se dočkali jeho příjezdu, tak se zdál nesmírně žravý (určitě to potvrdí mnoho rodinek, kterým vybílil kapsy a tašky s mlskami 
) a trochu divoký oproti ostatním pejskům. První překvapení pro nás bylo, když jsme zjistili, že má panický strach z auta, žili jsme s předpokladem, že všichni chrti jsou zvyklí jezdit autem. Dostat ho ten první večer do auta bylo nadlidské úsilí, ale přikládali jsme jeho strach dlouhé a náročné cestě kterou poslední dny prožil. Doma okamžitě věděl, kde je jeho pelíšek, vůbec nechtěl večeřet, což nebylo divné, když vezmu v úvahu kolik piškotů sežral několika rodinkám,o hračky nejevil pražádný zájem.
V budoucích pár dnech i týdnech jsme bohužel zjistili, že jeho chuť do jídla je naprosto nulová. Za každý malý hlt jsme byli nesmírně šťastni, zkoušeli jsme vařená jídla, několik typů granulí, paštiky, konzervy… prostě všechno. Bohužel i přesto jedl velice málo a začal se nám ztrácet před očima. Výsledky krve také nebyly uspokojivé. Jako další problém byl velký kožní útvar na levém boku. Po návštěvě specialisty dermatologa nám bylo řečeno, že musí být co nejdříve odstraněn a poslán na histologické vyšetření. Což v jeho stavu bohužel nebylo možné, když zhubl několik kilo během dvou týdnů. Nakonec jsme s vetem vymysleli strategii, jak to zvládnout.Museli jsme ho krmit speciálními paštikami pro anorektiky a psy po pooperačních stavech a dodávat navíc živiny v pastě. (Pro ty z Vás, kdo máte starosti s krmením psa, nebo se bojíte, že nejí tolik kolik by měl, můžu doporučit z vlastní zkušenosti: Calo Pet - je to kalorická pasta plná živin.) Musím říct, že ty kila jsme dávali nahoru velmi pomalu, ale naštěstí to šlo.
Trochu jsme se báli jak se bude tvářit na naši kočku, protože je částečně venkovní a částečně vnitřní, ale nakonec nás naprosto překvapil. Čím déle se znali, tím více se měli rádi postupně se spolu naučili i hrát a dovádět, možná je to tím, že nemáme druhého pejska, ale naprosto kočku zbožňuje. Kdyby mohl, tak si ji sebou bere všude.
Do konce roku jsme se snažili, aby trochu přibral. Musím říct, že v chování udělal během těch měsíců velké pokroky. Ze začátku byl jako demoliční četa 
Všechno musel ohryzat, všechno prozkoumával přes zuby. Z několika ovladačů zbyly jen pozůstatky čudlíků, jinak naprosto nic. Teď už se naštěstí jeho choutky přesunuly na jídlo a hračky.
Po Novém roce už byla jeho váha celkem stabilní, tak konečně mohl jít na operaci . Bylo to pro nás velice náročných 14 dní. Hned v den operace nastaly komplikace, protože mu praskla nějaká cévka v ráně. Raději nebudu popisovat co následovalo, ale bylo to hrozné. Tím, že jako chrtisko nemá žádné svalstvo na žebrech, mu ta velká rána musela být našita přímo do mezižeberních svalů, takže to pro něj bylo velice nepříjemné a bolestivé. Více než týden jsme ho museli hlídat 24 hodin denně a spát jsme chodili na směny. Krunýř je sice fajn věc, ale když si k ráně chrt dostane zadníma nohama, tak je v podstatě k ničemu, jen ho rozrušoval a dezorientoval. Nakonec jsem mu vybrala starší tričko, do kterého jsme ho oblékli. (Měli jsme problém s tím, že když nastaly komplikace, museli mu obvazy strhnout a rána se už nesměla znovu zakrývat. Bylo velké riziko potrhání stehů.) Jak se jeho stav začal trochu zlepšovat, tak byl zase problém ho při venčení udržet jen v chůzi, protože když měl chuť se proběhnout, tak ho to hodně bolelo a krvácelo, když se snažil zrychlit chůzi. A vysvětlete chrtovi,že může jen chodit, když se mu trochu uleví.
Musím říct, že se mi po vytažení stehů hodně ulevilo, bylo to velmi náročné období. Při vytahování stehů nám došly výsledky histologie. Ty bohužel nedopadly dobře. Ač nám bylo sděleno z Irska, že by to měl být pouze shluk tukových buněk, který se u něj objevil krátkou dobu před transportem, tak výsledky mluvily bohužel úplně jinak. K našemu smutku se jednalo o nádor, který musel růst minimálně rok možná i mnohem déle. Vet nám sdělil, že po takové době není jisté, co mohl napáchat v organismu. Jeho momentální zdravotní situace není zrovna příznivá. Coan ztrácí ve velkém měřítku srst, jeho chuť k jídlu je jako roční období (pár dní jí a pak zase pár dní trpí nechutenstvím).
Jinak musím říct, že náš černoušek je velký hrdina, protože po všem co prožil u veta k němu stále chodí s hrdě zvednutou hlavou. Za ty měsíce se povahově hrozně změnil, dřív byl hrozný nerváček, všech různých zvuků se bál, po večerech hrozně pofňukával a byl vůči nám zdrženlivý. Musím říct, že nyní už hodně zvuků ignoruje (dokonce i když luxuju kolem jeho pelíšku, tak u toho nezvedne hlavu a spí dál) a když slyší zvuk který mu nedělá dobře, tak se sice bojí, ale směřuje k domovu, aby byl v bezpečí. Je až neuvěřitelně kontaktní a tulivý. Když má možnost se na někoho přilepit a nechat se drbat, tak je nejspokojenější na světě. Začal si hrát s hračkami, jeho nejoblíbenější je plyšová pískací kravička, podle toho se dá taky poznat koho má rád. Návštěvám ji občas chodí hrdě ukazovat a když se mu moc líbíte, tak Vám ji na chvíli i půjčí Už se naučil hrát si i s námi. Velmi neočekávaná pro mě byla situace, když jsme byli venku a tam mě přivítal rodinný člen tím, že mě chtěl vzít do náruče. No rozhodně jsem nečekala, že by byl chrt obranář! Coaník začal šíleně štěkat , skákat a měl tendenci ho ode mě zuby odtrhnout Odnesl to jen roztržený svetr
.
