Zdravím všechny dlouhonožky a jejich dvounohé kamarády.
Už to bude skoro měsíc, co jsem s tou mojí lidskou dvojicí strávila týden v Krkonoších na naší první společné dovolené. A protože moje panička je „stará brzda“, tak jsme se prostě k dřívějšímu napsání pár řádek zkrátka nepropracovali. Takže rychle k věci, ať panička zase ten texťák nezavře a neotevře ho až za týden J
Moji dvounožci zhodnotili, že nejsem zrovna nejideálnější pejsek na běhání u kola, na kterém dřív trávili dovolené, a rozhodli se, že se přeorientují na pěší turistiku. A co to znamená pro mě? No přece změna sprintera na maratónce.
Měli jsem štěstí, pěkně nám svítilo sluníčko a na hotelu jsme byli celý týden sami – takže nádhera a velký štěstí. Po nás tam mělo přijet 60 dětí na školu v přírodě. Kdo mě zná ví, že je to pro mě příběh jak z hororu: tolik dětí najednou, to bych z pokoje nevyšla ani za kilo voňavé šunky. Hned na začátku jsem uhranula majitele hotelu, kteří mě celý týden pak krmili dobrůtkama z kuchyně. Takže když páníčci navečer zašli do restauračky na „zasloužené“ pivko, já pěkně číhala, až někdo vykoukne z kuchyně a už jsem tam pěkně stála, vrtěla ocáskem a byla přítulná…..vždycky z toho něco káplo.
No a teď k té turistice: myslím, že na poprvé mi to šlo víc, jak dobře (aspoň mi to pořád říkali). Většina našich výletů se pohybovala kolem deseti kilometrů – to jsme brázdili okolí Benecka.
První větší okruh měl kolem 15 km. Jeli jsem do Špindlu a odtamtud přes Kozí hřbety na Luční boudu, z ní na Výrovku a zpět kolem Svatopetrského potoka zase do Špindlu. Já šla v čele naší expedice pěkně statečně, jak se to zpívá v tý písničce: „Až na vrcholky hor….“ Dvounožáci pořád brzdili, buď se kochali panorámatama a nebo lovili snímky a já musela pózovat. Páníček měl pro mě připravený v batůžku moje vlastní pití a mlsečky samo taky, takže mi nic nechybělo. Ale abychom si užili trochu srandy, čekal nás bonus skoro před vrcholem Kozích hřbetů a to kovové schody z roštů. Nová pěkná vymoženost, ze které mají možná radost lidi, ale rozhodně ne my, čtyřnožci. Pro moje aristokratický nožky je to věc nezdolatelná, dyť já nestoupnu ani na kanál! Ale mám velké štěstí, můj páníček nejenom, že je člověk s velkým srdcem (jak mnozí už víte) ale také člověk s velkýma svalama. Takže nelenil a po všech těch schodech, co následovaly, mě pěkně vynesl jako princeznu J.
Další větší výlet jsme měli k prameni Labe (taky asi 15km), to už byla sobota a k tomu ta prodloužená – Velikonoční, takže lidí na kopečkách přibylo, ale byla jsem statečná a skoro vůbec nestresovala. Jenom mě krapet rozhodila smečka psů všech velikostí a ras, která nás přivítala u Labské boudy. Sesypali se na mě jako kobylky, všichni na volno, já na vodítku – nebylo to vůbec nic příjemného. Naštěstí se hafani docela rychle vrátili k páníčkům a my mohli pokračovat k Pančavskému vodopádu. No prý je to tam děsná krása – já vám nevím, lidí tam bylo opravdu moc, tak jsem ocenila, že moji dvounožáci měli tolik rozumu, že jsem musela zapózovat jenom párkrát a rychle jsme mazali zase dál.
Při každém výletě jsem poslouchala, že chodíme hlavně s ohledem na mě, na moje síly a tak, ale na rovinu: nemyslím si, že ty dva moji by ušli o něco víc J
Jednou jsem se také stavili v takovým moc sympatickým hotýlku, zase jsem tam všechny okouzlila, hlavně pana majitele s manželkou. A nejvíc všechny pobavilo, když z hotelu vyšel asi dvouletý chlapeček (na ty bacha – nezapomínejte) a oznámil mamince: „koník!“….no jasně, že myslel mě. Ale víte co? Já jsem na to zvyklá. Ty moji páníčci, když se baví o mě dávají mi různá jména: Koník, Závodnička, Hyena, Kravička (ráda se pasu no), Ňunína, Ťuťka, Princezna, Beruna – Maruna a já nevím co ještě. Říkaj to ale pěkným milým tónem, tak já jim to teda toleruju, když jim to dělá radost...
No a pak jsem měli ještě jednu veselou příhodu, teda spíš panička: Šly jsem spolu pěkně na pokoj. Dostala jsem baštu a panička šla do sprchy. Tak jsem si řekla, že tu mojí paničku krapet pozlobím. No tak jsem si pěkně otevřela, protože to já ovládám dobře. Dokonce tak dobře, že doma musí zamykat i když jdou jenom s košem a taky museli otočit kliku do spíže. Prý proto, abych na sebe nesvalila police, ale já stejně vím, že je to kvůli té fidorce, co jsem od ní zapomněla schovat papírek a oni mi ho našli v pelíšku. Ale zpět na dovču….no tak jsem pěkně otevřela a odešla. Paničku jsem si vychutnala: nechala jsem jí vylézt ze sprchy, aby mě z pokoje vyvolávala jenom v ručníku……tak rychle se určitě nikdy neoblíkala, vyřítila se z pokoje. To víte, že jsem stála pod schodama a čekala na ní. Ale je mi jasný, že už mě viděla, jak jdu na nějaký výlet pěkně sama – a to já bych nešla, dyť co já bych bez nich dělala?
No týden nám utekl pěkně rychle. Páníčkům se domů vůbec nechtělo, ale abych byla upřímná, mě docela jo. Jako procházky byly fajn, ale už jich bylo tak akorát dost. Byl nejvyšší čas vrátit se zase do té naší domácí pohody a hlavně taky za Mášou, ten to doma chudák musel celý ten týden hlídat sám.
Přeji všem krásné slunečné dny
Maggie
Kája s Lady a Wingsule
