Jenny a Vicky (drive Adelaida a Alondra)

Všechno to začalo v květnu, kdy jsem náhodou zalovila na internetu na chrty v nouzi. Otevřu záložku s pejsky hledajícími domov a kuk - Adeleida. Už jsem nehledala dál. Tato princezna mi pohledem řekla - vem si mě. Nepřemýšlela jsem dlouho, napsala ihned dotaz na tuto slečnu a přesto, že bylo 23 hodin, měla jsem odpověď od Lucie během 15 minut. Pak jsme si s Lucií několikrát zatelefonovaly, s Mílou se k nám přišla podívat a netrvalo dlouho, Jenny jsme si přivezli domů.

Ze začátku jsme se potýkali s velkým problémem - Jenny odmítala čůrat. A tím teď nemyslím venku - prostě nechtěla čůrat vůbec. První noc, kdy jsem si ji přivezla domů, se vyčůrala doma. Od té doby - nic. Druhý den jsem ji vodila ven každé dvě hodiny. Jedla i pila normálně - ale venčit se ne a ne. Šly jsme i na delší procházku, prosila jsem ji, přemlouvala .. všechno zbytečné. Nakonec se nám tento zázrak podařil po 15 hodinách, kdy jsem si už říkala, že nevím, co budu dělat. Volala jsem Lucii, která mi vysvětlila, že někteří psi jsou zvyklí (byli zvyklí) se venčit jen jednou denně, pokud znečistili kotec, byli trestáni. To mohlo vysvětlovat počínání Jenny. Vzala jsem si tedy na pomoc pinčici Elu od rodičů, která je zvyklá čůrat na každém rohu :-) a "ukazovaly" jsme Jenny, že venčit se je opravdu možné i několikrát za vycházku, i několikrát denně a dokonce se za to moc a moc chválí a dávají piškotky, ne tresty. Během dvou dnů byl problém vyřešen.

Po příjezdu Jenny jsem s ní zůstala 2 týdny doma. abychom si na sebe zvykly, učily se společně novému společnému životu a hlavně - aby co nejvíc a často jedla, protože byla hubeňoučká. Dělaly jsme i první pokusy zůstávání doma o samotě. Asi jsem ze všeho byla více nervozní než ona .. Odešla jsem na hodinu, Jenny jsem opouštěla spící na gauči. Vrátila jsem se a našla jsem Jenny spící na gauči. Naprosto bezproblémový pes - byla jsem nadšená a začala pomalu uvažovat o Mary, která byla zbídačená a které jsem chtěla pomoci. Po delším zvažování situace a rozmluvě s Lucií jsem se nakonec rozhodla, i když s těžkým srdcem, ještě počkat, a Mary si zatím nebrat. I když ve skrytu duše jsem doufala, že jakmile se ještě více sžijeme s Jenny, další pejsek u nás brzy najde domov.

Čas běžel, s Jenny nebyly žádné problémy, přišel říjen .. a s ním i touha pomoci dalšímu, který to potřebuje. "Zalovili" jsme na stránkách Chrtů a Alondra, téměř kopie Jenny, jen v černé barvě, tam na nás čekala. A to doslova ... mail Lucii, telefonát, dohoda .. a do 14 dnů jsme si jeli pro naši druhou princeznu, doufajíc, že bude stejně hodná a v pohodě jako je naše Jenny.

Přivezli jsme ji šťastně domů, seznámili s Jenny, která ji přijala naprosto v pohodě, stejně tak se chovala i Vicky, jak jsme Alondru přejmenovali a tak se začal odvíjet nový příběh - Jenny + Vicky.

S Vicky byl ze začátku přesně opačný problém než jsme měli s Jenny. Jakmile znervozněla, čůrala po bytě. A to kdykoliv, kdy ji něco jen trošku "rozhodilo." Přesto, že byla vyvenčená, byla schopna během hodiny udělat v bytě i 5 loužiček - nestíhala jsem za ní běhat s hadrou a čistit :-). To se nám stalo párkrát. Velmi rychle pochopila, že Jenny se venčí jen venku, že vnitřní prostor prostě není znečišťován a přizpůsobila se tomu. Občas se nám ještě ze začátku objevila sem tam loužička přes noc, ale i to rychle skončilo. Po 4 dnech byla schopna vydržet celou noc a naopak jsme ji ráno přemlouvali, aby se šla venčit ven.

Opět musím poděkovat Jenny, která nám s ní velmi pomohla. Vicky se ze začátku bála jezdit autem. Nevíme proč, většinou chrti tento problém nemívají - naopak, ale Vicky byl problém dostat do auta a když už tam byla, třásla se a snažila se dostat na přední sedadla. Bylo to jistě i způsobeno tím, že jsme jezdili denně k veterináři, protože Vicky měla něco zapíchnutého v nožce, tak jsme ji jezdili čistit. Ale i to už je za námi, teď jezdíme autem jen v případě, že jedeme někam se proběhnout.

Ze začátku jsme měli obavy ji nechat doma samotnou. Opět jsme zůstali ze začátku doma, aby si Vicky začala zvykat na nás a Jenny a u toho jsme je nechávali i samotné. Výsledek ze začátku - opouštíme byt, Vicky stojí u dveří, nechce se hnout a plače. Já tomu říkám, že pláče nad životem :-). Prostě jen tak si stoupne a hlubokým hlasem si zapláče. Trvá to několik vteřin, pak je ticho. A přesně tak to i vypadalo, když jsme opustili byt. Chvíli pláč .. pak cap cap cap na gauč za Jenny a klid. Dnes, když se vrátíme z práce a otevřeme dveře, slyšíme dva seskoky z gauče nebo z postele a šťastné, i když ještě ospalé holky nás jdou vítat.

A jak to vypadá venku? Po příjezdu Vicky odmítala jakékoliv hraní. Jenny se ji snažila provokovat i na běhání, protože zatím jí byla partnerem jen pinčice Ela, která se ji snažila dohnat. Jenny běžela tak na polovinu výkonu, u toho se otáčela a jako by se na Elu smála, že ji nikdy nechytne. Teď oběma holkám přibyla nová konkurentka, která, jak nám brzy ukázala, běhat umí, a to opravdu rychle. Je nádherné pozorovat holky, jak spolu radostně běží, prozkoumávají terén, kamkoliv se hne Jenny, Vicky je jí v patách. Před pár dny za námi obě přišly ráno do ložnice, huply na postel a daly si pusu. To se stalo poprvé, bylo to krásné, dojemné, měli jsme z toho radost.

Před příjezdem nové princezny jsme koupili další pelíšek. Teď jsou dva pelechy vedle sebe na zemi, holky ale preferují pohovku. Každá z jedné strany, takže už tam není místo pro člověka. Nevadí - zjistili jsme, že jsou pelíšky velmi pohodlné a tudíš v rámci "nenarušování" chrtů, ležíme na pelechách a koukáme na televizi a holky spokojeně pochrupkávají na gauči. :-)

Chtěla bych tímto článkem krom jiného říci všem, kteří si adoptovali chrta a uvažují případně o dalším, ať se toho rozhodně nebojí. Pokud je váš první chrt už "v pohodě", zvyklý na běžný život s vámi, nemáte s ním problémy, tak právě on vám pomůže s adaptací nováčka. Ten se bude zároveň mnohem rychleji učit všemu, co potřebuje pro nový život. Tak směle do toho! :-)