princezna Tara a její čaroděj Merlin

Když odejde nejlepší čtyřnohý přítel je to vždycky hodně těžké a pokud je to ze dne na den u mladého psa, je to o to těžší. My bojovali s nezvratným osudem do poslední chvíle, ale ač jsme páni tvorstva, boj jsme bohužel prohráli ... omlouvám se Gobísku , ale budeš už navždy se mnou.

Jak mi řekla jedna dobrá duše "někdu musí jeden odejít,a by mohl dostat šanci někdo další" a tak se také stalo.

Jednoho dne mi na facebooku vyskočil odkaz na Chrty v nouzi a když jsem viděla ta nádherná, laskavá očička dlouhonohých miláčků, ve kterých byl vidět jen strach a trápení měla jsem slzy v očích. V duchu jsem si začala pohrávat s myšlenkou, že by další chrt ... (jako svého prvního pejska jsem dostala afgánského chrta a prožila s ním nezapomenutelných 13 let ). Doma mi zůstal 7letý chlapeček border kolie Merlinek, který je opravdu "pan" pes a těžce nese konkurenci jiných psích kluků, proto jsem se zaměřila na psí slečny a okamžitě mě zaujal světlounký, vystrašený a nešťastný uzlíček. Byla to 2letá fenečka lurchera. Byla jsem z toho rozhozená a radši jsem odkaz zavřela a šla se věnovat práci. Jenže ta mandlová smutná očička byla jako magnet, ať jsem dělala cokoliv pořád byla v mé hlavě. Tak a co teď, jak se zbavit toho břemene , poslala jsem tedy odkaz mamině, která mi během několika minut volala, jak je to smutné a jestli jsem viděla tu lurcheří holčičku. To byl přesně ten impulz, který jsem potřebovala, abych se definitivně rozhodla, že tahle holčička musí být naše . Cestou domů a celý večer jsem se potýkala s miliony otázek, snažila jsem se koukat na to racionálně a bez své typické impulzivnosti. Pročetla jsem celé stránky "chrtů" a bylo mi jasné, že je nutné vše zvážit, říct si, zda to zvládnu, zda tomu uzlíčku dokážu vrátit důvěru k lidem a přesvědčím jí, že život je přeci krásný, zda jí dokážu dát všechno, co potřebuje a dokážu se poprat se všemi věcmi, které můžou nastat. Jak se říká, ráno moudřejší večera, noc byla bezesná a ráno mé první myšlenky opět vedly k mandlovým očičkám .  Z práce jsem napsala na "chrty" svůj zájem o Tarušku, odpověď přišla bzry a já najednou vyplňovala adopční formulář . Po jeho odeslání jsem byla sama uzlíček nervů, zda vůbec projdu . Večer mi volala Terezka a domluvily jsme se na osobním setkání, kde bylo rozhodnuto, že Taruška bude spinkat na našem gauči . Pak šlo všechno hrozně rychle a najednou tu byl den D - příjezd pejsků z Irska.

Nebudu se tu už dlouze rozepisovat (uvědomuji si, že píšu na psí blog a ne román Jih proti severu ), ten den byl hrozně dlouhý a vyčerpávající. Byla jsem nervóznější než u státnic a když mi Terezka předala ještě ustrašenější uzlíček než na fotce, nebyla jsem schopná slova. Okamžik, kdy jsou vyčerpaní a vystrašení pejskové předávání dojatým rodinkám se nedá popsat, ti co jej prožili mě jistě chápu .

Po příjezdu domů Taruška okamžitě vlezla do postele a to bylo od té chvíle její útočiště a místo, kde se alespoň trošičku cítila bezpečně. Spolu jsme navázaly kontakt myslím rychle a bez větších problémů. Vysvětlila jsem jí, že nebude mít jeden domov, ale rovnou dva, jeden u mě a jeden u mých rodičů, kteří se na ní už moc těší, takže se celkem rychle seznámila i se zbytkem rodiny a teď si svůj "druhý" domov řádně užívá, protože zjistila, že tam se jenom blbne, mazlí, hraje a rozmazluje . Seznámení s Merlinem bylo vlažnější. On nejevil moc zájem, ale Tarunka měla z brášky velikou radost . Holt si musel Mr. Merlin projít několika fázemi: laxnost - obtěžování (jé ona je to holka) - totální ignorace - friends forever . Týdenní psí dovolená proběhla celkem v poklidu. Taruška se aklimatizovala, chodilo se na dlouhé procházky, proběhlo pár návštěv, skvěle zvládla i seznámení s naším kočičákem a jsou z nich super kámoši, aniž by u toho kočičákovi šlo o krk , prostě všechno vypadalo idylicky. Nastal ovšem den, kdy jsem musela do práce a obavy se mi opět snažily prorvat do hlavy. Na první den to nebylo tak hrozné, jedna loužička, vytahané nějaké oblečení a koš, docela se mi ulevilo. Ale druhý den jsem se už skoro nedostala do bytu ... zabydlela se u nás potvora separační úzkost a ukázala se nám v celé své kráse. Najednou jsem nevěděla, co dělat a obavy se měnily v hrůzu, jeslti tohle vůbec zvládnu. Odnesla to Terezka, která si musela vyslechnout hysterický telefonát (za což se ještě jednou omlouvám ). Vše jsme probraly a já začala s Taruškou trénovat dle Terezčiných cenných rad. Merlin také pochopil, že tady není čas na hrdinství a musí urychlit svou fázi ignorace . Díky radám a díky Merlinkovi, který Tarušku začal učit, jak si hrát, spinkal u ní u pelíšku, aby se v noci nebála a začal naplno fungovat jako starší brácha, jsem den ode dne viděla pokroky. Jak Terezka slíbila, za týden doma už nebylo skoro nic, jen pořád ty koberce byly v jiných místnostech než když jsem odcházela, ale to mi ti dva záhy také vysvětlili, když rozjeli své řecko-římské zápasy a boje o hračky . V den, kdy mě po příchodu domů vítala vrtěním ocásku a skákala mi až na hlavu jsem uronila pár slz, což psychicky neunesl Merlinek a snažil se mě ulízat k smrti - prostě neskutečně krásný pocit .

Stále ještě trochu bojujeme se strachem z cizích lidí, hlavně s mužskou populací, s prudkými pohyby rukou a nohou a se zapálenými cigaretami, ale jinak si troufám říct, že je už Tarunka šťastná a spokojená a s ní i Merlinek a já.

Ten pocit, kdy krůček po krůčku a den po dni vidíte pokroky, kdy vám ten ustrašený uzlíček začíná důvěřovat, kdy  začíná věřit, že teď už ho čeká jen samá radost je nenahraditelný! Naučila jsem se také spousty nových věcí, jak nainstalovat domovní telefon (teď ho ještě zprovoznit ), že je dobré mít pod kobercem protiskluzovou podložku a poznala jsem kouzlo spaní v teplých ponožkách (nepřijdete jen o místo na gauči, ale i o peřinu a polštář ).

Ještě jednou bych chtěla touto cestou poděkovat Terezce, Lucce a Mílovi za jejich poslání měnit ošklivé osudy dlouhonožek na druhou šanci a dělat tak dvounožcům krásnější a bohatší životy . Děkuji za příležitost stát se toho součástí .